Vytvořil Stanislav Král
dne 30.08.2018
  • Muži A
zobrazení (981)
Jakub Houška je úkaz. Posuďte sami – basketbal začal hrát až v osmnácti letech, přesto se s Chomutovem dostal do Mattoni NBL, kde pak za Děčín během čtrnácti let odehrál 526 utkání, v nichž nastřílel 4 581 bodů. Dokonce se dostal do reprezentace, s níž absolvoval ME ve Španělsku. Jako kapitán týmu dovedl děčínské Válečníky třikrát ke stříbrným medailím. Stal se miláčkem fanoušků, které si získal svou srdečností, bezprostředností, ochotou, emocemi a stále dobrou náladou. Lidské kvality prokazuje neúnavným sháněním peněz pro handicapované děti. A k popularizaci basketbalu navíc přispívá i svým osobním basketbalovým webem.
A tenhle neuvěřitelný Jakub Houška, který svou odvěkou přezdívku Kouba nosil dokonce i na dresu, se nyní po skončení profesionální kariéry vrací do Chomutova, aby Levhartům pomohl v Severočeské lize.
Když se ohlédnete za kariérou, věříte vůbec tomu, že se to všechno stalo?
„Je to fakt těžké (úsměv). Zrovna nedávno jsem se probíral fotkami, a teprve při tom mi došlo, že jsem toho prožil opravdu dost. A největší zázrak je, že jsem vůbec basketbal začal hrát (Jakub hrál do 18 let hokejbal – pozn.). Když jsem na začátku v Chomutově seděl v hledišti a viděl všechny ty výborné hráče, měl jsem o sobě pochybnosti. Nebo když jsem přišel do Děčína, spousta lidí říkala, že to tam odsedím na lavičce. Ale já jsem měl velkou vůli, nikdy jsem nechtěl žádný trénink jen odtrénovat a jít, vždycky jsem se snažil do všeho dát maximum. Takže jsem se nakonec dostal tam, kde jsem byl. A to i přes všechna zranění, která jsem za svou kariéru v Děčíně stihl. Umět vstát a jít si za tím svým, to bylo asi to nejdůležitější.“
Připomeňte, v jaké situaci jste z Chomutova odcházel.
„S Chomutovem jsme postoupili do Mattoni NBL, ale většinou jsme tam prohrávali. Jen když nás v průběhu ročníku přišel zachraňovat Jelec (Josef Jelínek, nejlepší střelec ligové historie – pozn.), občas jsme vyhráli, ale nestačilo to a stejně jsme spadli. Dostal jsem pak nějaké nabídky a ozval se i Děčín. Moc jsem toho tehdy o profesionálním basketbalu nevěděl, to jsem poznal právě až v Děčíně.“
Takže se z vás stal Děčíňák?
„Chvíli jsem dojížděl, pak jsme my, mladí hráči, měli společné bydlení. Něco jsme si užili, ale já se pak rozhodl, že se osamostatním. Seznámil jsem se s budoucí manželkou, vystřídali jsme v Děčíně několik adres, až jsme se usadili, a to i díky rodině, kterou jsme čekali.“
Takže už jste „navždy srdcem Válečník“, jak zní slogan děčínských basketbalistů?
„Jsem (smích). Ale to se není čemu divit.“ 
A jaké místo má ve vašem srdci Chomutov?
„Velké, samozřejmě. Z Chomutova pocházím a do svých 22 let jsem zde bydlel, což je pořád většina života. Dostal jsem tady šanci hrát vrcholový basketbal. Kdybych ji nedostal, nic z mé basketbalové kariéry by se nestalo. Chomutovskému klubu jsem taky strašně vděčný, že mě pustil hrát do Děčína. Hrozně rád bych mu teď něco z toho vrátil, tak snad se to podaří.“
Jak došlo k vašemu přestupu do Chomutova?
„S chomutovským klubem jsem tak nějak byl v kontaktu pořád přes Radka Holušu, který je mým kamarádem. Párkrát jsem byl s hráči  ´céčka´ na pivě, tak si dělali srandu, že mě vezmou do týmu, až v Děčíně skončím. A delší dobu jsem se o tom, že bych v budoucnu mohl hrát za Levharty, seriózně bavil s Petrem Drobným. Nechtěl jsem totiž s basketbalem skončit úplně. Na jaře, když se řešilo mé pokračování a my se domluvili, že už půjdeme jiným směrem, tak jsem poprosil generálního manažera Lukáše Housera, aby mě pustili do Chomutova, že to pro mě je srdeční záležitost. Souhlasil, ale uzavřeli jsme džentlmenskou dohodu, že bych v Děčíně ještě zaskočil, kdyby kluci byli hodně pozraňovaní. Ale to se doufám nestane a kluci budou řádit celou sezónu. Říkal jsem si, že kdyby to s Chomutovem neklaplo, hrál bych s partou bývalých děčínských hráčů krajský přebor. Třetí možnost popravdě neexistovala.“
Kuriozitou je, že vás posledních sedmnáct sezon vedl stejný trenér – také Chomutovák Pavel Budínský. Po dlouhé době zažijete změnu. Je pro vás důležité, že vaším novým trenérem je zrovna Radek Holuša?
„Upřímně – je. On mě dobře zná a zná i mou basketbalovou filozofii. Část z toho, jak to děláme v Děčíně, chci přenést i do Chomutova. Budu rád, když s Lubošem (Luboš Stria také skončil s profesionální kariérou a je další velkou posilou Levhartů – pozn.) budeme moci něco mladým hráčům předat, hrozně se na to těším.“
Co vůbec od vás trenér Holuša očekává?
„Hlavně to předávání zkušeností. Řekl jsem mu, že nemůže čekat, že budu hrát celých čtyřicet minut, to už bych neuběhal. Ale chci být příkladem v přístupu, a to i na tréninku. Samozřejmě, že se ode mě budou očekávat i nějaké body. Ale já jsem nikdy nelpěl na bodech, vždycky jsem měl radost z vítězství týmu.“    
V Děčíně jste nově asistentem trenéra Budínského a jako hlavní trenér vedete chlapecké týmy U11 a U12. Oba vaši synové v Děčíně hrají basketbal a také budete pomáhat s klubovým marketingem. Jak to půjde dohromady s hraním za Chomutov?
„Těch povinností opravdu není málo. Zrovna teď jsem si dělal tabulku, kdy budu trénovat já, kdy kluci. Manželka mi na to říkala, vypadneš ráno v osm a vrátíš se večer v deset. Bohužel jsem jí musel potvrdit, že to tak asi opravdu občas bude. Ale těším se na to! Hlavně jsem si jeden den odpoledne udělal volno, protože vím, že mě naši synové ještě potřebují jinak než jen jako trenéra. A za to díky Bobovi Landovi, který mi vyšel vstříc.“

komentáře (0)

Zatím žádné komentáře

Přidat komentář